Zlodějské pověry chránily před strachem, ne před dopadením

Zloděj z minulých staletí žil v neustálém nebezpečí. Za krádež hrozilo bití, vězení a v dávnějších dobách i šibenice, a proto se zloději uchylovali ke zvykům a talismanům, které měly štěstí přivolat a strach zahnat. Před četníky je to nechránilo. Řada zlodějských pověr ale přežila v lidových vyprávěních a některé zvyky popisovaly ještě kriminalistické příručky z přelomu 19. a 20. století.

Noc kapsáře Josefa

Představte si Josefa, ilustračního kapsáře z malého českého města v polovině 19. století. Jde o vymyšlenou postavu, na které se dají ukázat zvyky, o nichž vyprávějí lidové pověsti a staré záznamy. Josef se chystá na trh, kde se v tlačenici dá snadno sáhnout do cizí kapsy. Než vyrazí, udělá několik věcí, které ho podle jeho přesvědčení ochrání.

Nejdřív si dá do kapsy minci, kterou nikdy neutrácí. Podle zlodějské víry přitahovala další peníze a ten, kdo ji ztratil, měl mít smůlu. Pak si ověří, jaký je den. Některé dny, například svátky, byly podle pověr pro krádež nešťastné, protože by se zloděj provinil dvakrát.

Na první krádeži záleží

Na trhu dbá Josef na první úlovek. Mezi zloději se věřilo, že první krádež dne nebo roku předpovídá, jak se bude dařit dál. Kdo začal bídně, měl prý celý den skončit. Nešlo o mystiku, ale o psychologii: nepovedený začátek zloděje znejistil a nervózní kapsář udělá chybu snáz. Pověra tak vlastně fungovala jako pravidlo opatrnosti.

Svíce z ruky oběšence

Nejpochmurnější zlodějskou pověrou je takzvaná ruka slávy, známá hlavně ze západoevropských legend. Šlo o usušenou ruku oběšence, do které se vkládala svíce. Její světlo mělo podle pověsti uspat obyvatele domu, aby se zloděj mohl v klidu pohybovat. Josef by o ní nejspíš slyšel jen ve vyprávění. Neexistují žádné doklady, že by kdy fungovala, a legenda se drží spíš díky své hrůzostrašnosti.

Podivné stopy na místě činu

Kriminalisté starší doby popisovali zvyk, který dnes působí nevěřícně: někteří zloději vykonali na místě vloupání potřebu. Mezi nimi kolovala víra, že dokud stopa nevychladne, nikdo je nechytí nebo se v domě nikdo nevzbudí. Odborníci tento jev vysvětlovali i prostou reakcí těla na stres. Pro vyšetřovatele to byla spíš výhoda, protože zloděj se tím na místě zdržel.

Tajná řeč a značky

Zloději a tuláci mluvili vlastní hantýrkou, tajnou řečí plnou přejatých slov, aby jim kolemjdoucí nerozuměli. Některá slova z ní se dostala do běžné češtiny, například výrazy pro krádež odvozené z romštiny. Na branky a zdi si zloději a žebráci prý kreslili drobné značky, které upozorňovaly, kde je zlý pes, kde dávají almužnu a kde bydlí jen stará paní. Jak rozšířený tento systém skutečně byl, není dnes jasné, a část zpráv o něm může být přikrášlená.

Co si z toho vzít pro ochranu domova

Josefův příběh ukazuje, že i dávný zloděj se řídil hlavně příležitostí: tlačenice, nepozornost, otevřené dveře. Dnešní zloději se chovají podobně. Policie upozorňuje, že do bytů a domů se nejčastěji vloupávají tam, kde je zjevné, že nikdo není doma, a kde je snadný přístup.

Pomáhají jednoduché věci. Při odjezdu požádejte souseda o vybírání schránky, nastavte časovač na světlo a nezveřejňujte fotky z dovolené v reálném čase. Okna ve vyvýšeném přízemí zavírejte i při krátkém odchodu. Klíče neschovávejte pod rohožku ani do květináče, to jsou první místa, kam se zloděj podívá. Kvalitní bezpečnostní dveře a vložka zámku zloděje zdrží, a čas je přesně to, co nemá rád.

Zdroje

• Policie ČR, prevence kriminality
• Národní ústav lidové kultury